Klášterní cukroví
Portugalské středověké kláštery jsou nádherné až dechberoucí a to po architektonické, umělecké i symbolické stránce. Odehrálo se toho zde mnoho a mnohé knihy a kroniky o těchto záhadách i nešťastných osudech vyprávějí. Tyto kláštery byly v novověku proslulé také svým jedinečným kuchařským uměním a počtem obézních mnichů, kteří se po tichých klaustrech pohybovali. Díky pozdějším historickým událostem část tohoto dědictví ještě stále známe.
V jedné z předešlých kapitol jsem psala o sladkém likéru zvaném ginginha a o tom, že tento výjimečný recept byl předán do rukou Francisca Espinheiry mnichem. Ginginha však není jedinou pochoutkou, na které si dnes díky portugalským klášterním kuchyním pochutnáváme. Vybrala jsem dva druhy, které považuji za ty nejlepší a zároveň nejznámější.
A proč nezačít hned u tzv. královny portugalského cukrářství? Pasteis de belém jsou pojmem, který znají, nebo by znát měli všichni, kteří již navštívili Lisabon. Tyto vynikající košíčky plněné smetanovo-vaječným hustým krémem a ještě za horka posypané skořicí a cukrem, patří k tomu nejlepšímu co dnešní portugalská kuchyně nabízí. Ukrývají v sobě kouzlo, které je velmi těžké, až nemožné, doma vytvořit. O tom by vám mohli vyprávět ti, kteří se již o to mnohokrát neúspěšně ve svých kuchyních pokoušeli.
Pasteis de belém, jak tomu již název napovídá, pocházejí ze středověké čtvrti Lisabonu Belém. Dnes zde stovky turistů obdivují nádherné architektonické památky, Chrám svatého Jeronýma a Torre de Belém, které jsou důstojnými svědky portugalské moci a bohatství, pocházející z dob zámořských výprav a objevů. Většina lisaboňanů má však zamířeno do Pastelarie de Belém, kde se tato pochoutka prodává. Je snadné tuto cukrárnu obloženou modro-bílými kachlíky nalézt. Vždy se před ní táhne dlouhá fronta nedočkavců, ať místních, nebo turistů, kteří si už o pasteis de belém stihli přečíst ve svých průvodcích.
Právě mniši při chrámu sv. Jeronýma jsou duchovními otci tohoto výborného cukroví. Celá staletí si tento recept uchovávali v přísné tajnosti pro sebe. Až okolnosti čistě existenční je donutili vyjít s tímto sladkým tajemstvím na světlo světa. Na počátku 19.století byly v Portugalsku zrušeny církevní řády a to postihlo i klášter svatého Jeronýma. Mniši, kteří se usadili v blízkosti svého zrušeného kláštera, v dnešním muzeu námořnictva, se rozhodli živit prodáváním těchto neodolatelných košíčků. Hned od počátku slavili úspěch. Lidé z Lisabonu si při svých nedělních procházkách do Belému zvykli na příjemné posezení u tohoto cukroví a doslova se ho nemohli nabažit. Z tohoto důvodu byla už roku 1837 mnichy otevřena dodnes existující Pastelaria de Belém, ve které můžeme ty pravé pasteis de belém ochutnat. Podle legendy pravý a jediný recept nikdy nevyšel z této cukrárny a přesto, že si je dnes můžeme koupit v celém Portugalsku, ty pravé nalezneme jen zde. Z tohoto důvodu se všude jinde toto sladké tajemství nazývá pasteis de nata.
Dalším jedinečným cukrovím, které vyšlo z klášterních prostor, jsou ovos moles, které jsou spjaté s městem Aveiro. V tomto městě se nacházel řád karmelitek, s kterým jsou ovos moles spojený. Jedná se o sladký krém ze žloutků, který vznikl právě smícháním žloutků, cukru a vody. Tento krém se vkládá do tenkého těsta, které se používá také pro výrobu hostií. Dnes se žloutkovým krémem plní také dřevěné či keramické soudky různých velikostí, na kterých je namalován jeden z motivů Aveira. Díky tomu, že je Aveiro známé jako portugalské Benátky, jedním z často kreslených motivů je kanál s loďkou podobající se trochu italským gondolám. Zde se však tyto lodě nazývají moliceiros. Často bývají vyzdobeny barevnými malbami znázorňujícími každodenní život města a jejich délka bývá 50 metrů a šířka 2,50 metrů.
Jak však vznikly známé ovos moles? Jeptišky, které žehlily velké množství prádla, plnily své starodávné železné žehličky právě vaječnými bílky. Jelikož jim tak přebývalo mnoho žloutků, začaly vyrábět právě toto cukroví. Pro již zmíněné slabounké těsto používaly těžké dřevěné formy, které vtiskly těstu tvar mušlí, mořských koníků a dalších výjevů spojených s oceánem. Tyto tvary se používají dodnes. Na rozdíl od mnichů z kláštera svatého Jeronýma, začaly jeptišky ovos moles prodávat ihned. Většinou je prodávaly ženy v typickém regionálním kroji ve městě podél kanálů, později na místním nádraží. Tyto ženy s sebou mívaly i džbán s čerstvou vodou, kterou potřebným podávaly.
Tato tradice je velmi stará a přesto, že ženy v krojích už dávno z aveirských ulic zmizely, ovos moles můžete zakoupit v každém obchodě po celé zemi. To pravé cukroví se však vyrábí jen v Aveiru. Dokonce vznikla Asociace výrobců ovos moles z Aveira (Associação de Produtores de Ovos Moles de Aveiro), kteří ten pravý starodávný recept stále chrání. V Aveiru také můžete navštívit muzeum věnované tomuto cukroví, kde si jeho výrobu můžete i sami vyzkoušet.
