Ginjinha

Kdybych se vás zeptala, jaký portugalský nápoj znáte, s největší pravděpodobností bych slyšela: portské víno, madeirské víno, ti znalejší by možná ještě zmínili vinho verde (lehké, mladé, “zelené víno”), nebo algarvskou “slivovici” medronho. Kolik z vás by si však vzpomnělo na ginginho? Jelikož si myslím, že tento nápoj je rozhodně dobré znát a především ochutnat, zařadila jsem ho jako další zajímavost.

Tento likér uchvátí snad každou ženu, která má ráda sladké, ale dle mých zkušeností ani muži se mu nebrání dlouho. Ginja znamená višeň. Jedná se tedy o višňový likér podávaný v malých skleničkách, nebo, a to je podle mě daleko zajímavější, v kalíškách z čokolády. Této pocty se nám dostane ve středověkém věnném městě královen, Óbidos. Samozřejmě si můžete tento nápoj zakoupit balený a odvézt s sebou do Čech, ale věřte, atmosféra už je jiná. Když vstoupíte do Óbidos, máte pocit, že jste se ocitli v jiném století. Jedná se o krásné, kamenné městečko uvnitř neporušených hradeb, které ukrývá staré, ale čerstvě bíle a žluto-modře natřené domky, chladné kostely vyzdobené kachlíky azulejos, středověké pranýře, kamenné studně i akvadukt a v neposlední řadě starý hrad, který dnes slouží jako drahý hotel. Nicméně, když se v Portugalsku vysloví název tohoto pitoreskního městečka, Portugalcům se vybaví ginginha z Óbidos. Jedná se vskutku o pojem a věřte mi, jinde tak dobře jako zde nechutná.

Ginginha z Óbidos…, ano, to napovídá, že existuje ještě jiná, a to neméně známá varianta tohoto výtečného likéru. Je jí lisabonská ginginha. Jeden by se uhádal, kdyby chtěl říci, která je tradičnější a starší. Ono to snad ani není možné. Jsou jiné a váží se k nim jiné příběhy a osudy. Ta z Lisabonu je spojena s náměstím Rossio, o kterém se dočtete, že je srdcem města. Ginja je neodmyslitelně svázána s malým obchůdkem, který je tak starý, že si už nikdo ani nepamatuje, že neexistoval. Nachází se jen pár kroků od Národního divadla Marie II., a to na místě, kde Rossio pozvolna přechází do jiného, menšího, avšak také známého náměstí, Praça da Figueira. Tento krámek je lehce identifikovatelný i z toho důvodu, že před ním vždy naleznete skupinku místních, ale i turistů, kteří zrovna tento likér vychutnávají v malých skleničkách. Uvnitř malého, o to však útulnějšího krámku je vždy příjemné chladno a to i v letních, velmi teplých měsících. Dominantou je zde dlouhý pult, na kterém se neustále nalévá a často i dolévá ginja. Jelikož se jedná o skutečně malý obchůdek, pije se likér ve stoje před ním na náměstíčku, což však není vůbec špatné, protože si ho tak můžete vychutnávat a přitom se kochat barvami Lisabonu. Před obchůdkem se rozprostírá plácek vždy přeplněný černochy v jejich tradičním, barevném oblečení. Několikrát jsem se již ptala, z jakého důvodu se zrovna na tomto místě scházejí. Ještě mi nikdo neodpověděl. Jedno je však jisté. Likér ginginha k tomuto místu prostě patří.

Něco málo k historii. Ginginha z Rossia byla poprvé prodávána Franciscem Espinheirou, který získal tento vzácný recept od františkánského mnicha. Recept obsahoval kvalitní višňový sirup smíchaný s kořalkou a vodou, cukrem a několika kousky divokých, portugalských višní (prunus lusitana). Jak můžeme vidět, tento recept se ujal a dnes můžeme jen děkovat tomuto znalému řeholníkovi, že se o tak vynikající nápoj podělil. Ono je vůbec s portugalskými řeholníky spojeno několik výtečných receptů, o tom ale až v jiném příběhu.

 Jen pro zajímavost. Ginginha Espinheira exportuje tento likér mimo jiné i do USA a její roční produkce je kolem 150 000 litrů. Má 23% alkoholu a Portugalci říkají, že je to tak akorát, protože ji můžou pít jak lidé, co vydrží málo, tak ti, co nemůžou pít hodně.