Památky v Lisabonu

Torre de Belém

                Věž Torre de Belém, neboli Belémská věž, dostala své jméno podle čtvrti Belém, ve které se nachází. Původně se jmenovala Věž svatého Vincenta podle patrona města.

            Stavba věže byla plánována již králem Janem II. Měla se stát součástí obranného systému města Lisabonu na řece Tejo a nahradit tak Grande Nau - loď´, která na tomto místě byla zakotvená.

                Stavba započala roku 1514 během vlády krále Manuela I., následníka krále Jana II. Věž byla dokončena v roce 1520.

                Prvním vedoucím stavby byl Diogo Boitaca, který vedl zároveň stavbu chrámu Jeronýmů. Věž byla postavena dle návrhu architekta Francisca Arrudy, který měl již bohaté zkušenosti se stavbou pevností na pobřeží Afriky. 

                Věž, postavená v manuelském architektonickém slohu, sloužila téměř 500 let také jako vězení, celnice a telegrafní úřad.

            Věž je zvenčí vyzdobena provazy a námořními uzly, které jsou vytesány z kamene; otevřená mezipatra a hlídkové věže jsou postaveny v maurském stylu. Dále je výzdoba tvořena cimbuřím z erbů, armilárními sférami, křížem Řádu Kristova a různými přírodními prvky. Tato jedinečná památka byla zařazena na seznam UNESCA v roce 1983. Její podmanivá krása si získává pozornost svých návštěvníků již po celé generace.

 

Chrám Jeronýmů

                V roce 1496 král Manuel I. poprosil papeže o svolení ke stavbě tohoto impozantního chrámu v Lisabonu. Jeho stavba započala v roce 1501/1502.

            Pro výstavbu chrámu byl vybrán architekt Diogo de Boitaca. Po jeho smrti ho nahradil João de Castilho.

                Tento majestátní chrám byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Přestože je největším představitelem manuelského slohu (umělecký sloh v období krále Manuela I.), můžeme v něm nalézt také prvky slohu gotického a renesančního. Návrat Vasca da Gamy a jeho objevení nové námořní cesty do Indie, která otevřela obchod s kořením, přiměly krále Manuela I., aby zahájil tuto nákladnou stavbu. K rozhodnutí vedla krále také jeho zbožnost a zejména víra v Pannu Belémskou.

            Klášter nahradil malý kostelík zasvěcený Panně Marii Belémské. V tomto kostele mniši řádu Kristova povzbuzovali a podporovali křesťanskou víru námořníků, kteří odplouvali na objevné cesty ve jménu koruny.

            Král Manuel svěřil klášter do rukou mnichů řádu svatého Jeronýma, který se zde usadil a pobýval až do roku 1834. Od tohoto řádu pochází i název samotného kláštera.

                Zde odpočívají slavné osobnosti portugalských dějin, mezi nimiž je i král Manuel I. a jeho manželka královna Marie, král Jan III. s manželkou Kateřinou, král Sebastián a princ Jindřich, mořeplavec Vasco da Gama a básníci Luís de Camões, Fernando Pessoa a spisovatel Alexandre Herculano. Svou jedinečností zde vyniká křížová chodba, která byla dokončena v roce 1544 a zpracování hlavního portálu, který je otočený směrem k řece Tejo.

            Zemetřesení, ke kterému došlo v roce 1755, na klášteru nezanechalo velké škody (klášter je postaven na písečné půdě), ale francouzské napoleonské vojsko zde již bohužel své stopy zanechalo.

 

Památník Objevitelů

                Památník Objevitelů má tvar karavely a nachází se na břehu řeky Tejo. Byl postaven v roce 1960 architektem Colttinellim Telmem a sochařem Leopoldem de Almeidem při příležitosti oslav pětistého výročí úmrtí prince Jindřicha Mořeplavce.

                Tento významný památník je 52 metrů vysoký. Na obou bočních stranách je vytesán znak Portugalska a nad vstupem je znázorněn královský meč Aviské dynastie. Princ Jindřich Mořeplavec drží v ruce malou karavelu a stojí v čele 33 heroických postav portugalské historie.

                Na západní straně je znázorněn básník Luís de Camões, autor “Lusovců”, malíř Nuno Gonçalves se svou paletou, Vasco da Gama a další slavní mořeplavci.

            Severně od památníku naleznete na barevné mramorové podlaze dekorativní větrnou růžici, která má v průměru 50 metrů a která byla darem od Jihoafrické republiky v roce 1960. V jejím centru je mapa světa o rozloze 14 metrů.

Na mapě, zdobené galeonami (středověké obchodní nebo válečné lodě) a sirénami, jsou znázorněny portugalské objevné cesty, uskutečněné v průběhu 15. a 16. století.

Autor kresby je architekt Cristino da Silva.

 

Národní muzeum kočárů

                Muzeum se nachází na místě bývalé královské manéže, která patřila k Belémskému paláci. Tato manéž byla postavena pod vedením architekta Giacoma Azzoliniho.

                Královna Amélia, manželka krále Karla, nařídila přestavbu manéže v muzeum (1905) a nazvala ho Muzeum královských kočárů. Po vyhlášení republiky se muzeum začalo nazývat pouze Muzeem kočárů. Vystavené kočáry pochází z Portugalska, Rakouska, Španělska, Francie i jiných zemí. Jsou zde kočáry z různých staletí, některé vypadají velmi skromně, jiné jsou bohatě zdobené.

            Galerie je postavena ve stylu Ludvíka XVI. a naleznete zde kočáry používané portugalskými králi. Mezi nimi se nachází i kočár používaný králem Filipem I. (Filipem II. Španělským) během jeho cesty do Portugalska. Jsou zde také obrovské kočáry vytvořené v Římě pro portugalského velvyslance ve Vatikánu, pana Rodriga Almeidu e Menezes. Tyto kočáry také využilo poselstvo krále Jana V. na své cestě za papežem Klementem XI.

                Toto poselstvo se obklopovalo neuvěřitelným přepychem, který je ještě dnes patrný ve Vatikánských muzeích. Své návštěvníky nepřestává překvapovat svou hodnotou a velkolepostí.

              Horní galerie je vyzdobena portréty královské rodiny (olejomalby). Jsou zde umístěna brnění a šaty, které se nosily u dvora.

 

Most 25. dubna

                Most 25. dubna, který je známý také jako “Most přes řeku Tejo”, byl postaven v roce 1962 severoamerickou firmou United States Steel Export Company. Stavba mostu trvala celkem 45 měsíců, slavnostně byl otevřen 6. srpna 1966. Tehdy se nazýval Ponte Salazar (Salazarův most).

                Později, po Karafiátové revoluci, ke které došlo 25. dubna 1974, byl most přejmenován na most 25. dubna. Každoročně se zde koná lisabonský poloviční maraton, kvůli němuž je na mostě na několik hodin přerušen dopravní provoz.

               

             Akvadukt das Águas Livres

            Výstavba akvaduktu, který měl zásobovat Lisabon vodou, byla králem Janem V. svěřena do rukou architekta Manuela da Maia.

                Pramen vody se nacházel nedaleko Lisabonu, v Belas. Voda tak musela překonat přibližně 15 km, než se dostala do městských kašen, které byly roztroušeny po ulicích Lisabonu. Do té doby byl jediným zdrojem vody malý pramen, který se nacházel ve staré čtvrti Alfama. S rychle rostoucím počtem obyvatel se ale ukázal jako nedostačující.

                Stavba akvaduktu započala v roce 1738 a skončila v roce 1748. Během této doby bylo vztyčeno celkem 127 oblouků, z nichž jsou dnes nejvíce známé oblouky nacházející se ve čtvrti Alcântara. Nejvyšší oblouk měří 65 metrů a je široký 29 metrů (prostor mezi pilíři). Tento oblouk patří mezi skupinu 35 stále existujících oblouků, které byly navrženy Custódiem Vieirou. Cisterna v Amoreiras byla postavena podle návrhu Carla Mardela mezi lety 1746 a 1834.